Černá mše - kniha PDF
Odkaz k stažení: uloz.to/xjiUJ1tg/bricaud-joanny-cerna-mse-pdf
Úryvek z knihy:
Joanny Bricaud - Černá mše
Při této mši posvětil oficiant dvě hostie před obrazem démona, majícího u svých nohou převrácený
kříž, jedna byla černá a druhá bílá. Bílá byla podána dítěti, jež přivedli oblečené jako ke křtu. Pak
je mnich uchopil, zvrátil k zemi a neobyčejně prudkou ranou dýky mu uťal hlavu.
Ta, zachvívající se ještě a mokvající krví, byla položena na černou hostii, jež kryla dno patény a
přenesena na stůl, kde hořela tajemná světla a magická vykuřovadla. Tu se pak odehrála podivná a
úděsná scéna: Oficiant zaklínal démona, aby odpověděl ústy té krvavé hlavy k otázce, již se král neodvažoval
nahlas vysloviti, nadtož se s ní někomu svěřiti.
Gilles de Rais zemřel, čině pokání, zapřísahaje své spoluviníky, aby si uvědomili ošklivost
svých zločinů a litovali jich a prose biskupa Jana de Malestroit, aby se přimluvil u otců a matek dětí,
jež tak hrozným způsobem znásilnil a usmrtil, aby se zúčastnili jeho popravy.
Podle žalobců zřekli se Templáři trojnásobně Boha, Krista a jeho Svatých v okamžiku, kdy
skládali slib, jímž se zavazovali až do své smrti bojovati pro hrob Kristův. Šlapali, plivali prý na kříž,
jejž dokonce na Velký Pátek znečišťovali prý močí.
„O Kříži, šlapu po Tobě, neboť jsi byl nástrojem umučení Eona Ježíše.
Při vzpomínce na staré mistry Templu na Tebe šlapu.
Protože Tvé znamení hrozí mukami a hanbou tomu, kdo se pozdvihne nad lidství, odvrhuje otroctví,
šlapu na Tebe
Ale pro katolíky mohli Katharové, odpírající vzývati Boha bible, stvořitele světa,
zbožňovati pouze Ďábla. Chopivše se jednou této myšlenky, přisuzovali pak Katharům všemožné svatokrádežné
obřady, promísené prostopášnostmi a zločiny.
A tehdy, v onom deliriu děsu, počali lidé zoufati. Umdleni marným voláním Boha, počali se
obraceti k Satanu, hotovi rozděliti oltáře mezi Boha dobra a Boha zla, jen málo chybělo, aby Satan
zcela Boha nahradil. Ztrativše důvěru v církev a účinnost jejích ritů, organisovali mnozí Sabat, církev
to Satanovu, kde mu byl vzdáván kult, celebrována mše pro jeho čest, mše, jež byla skvoucím a slavným
řetězem rouhání vytých v tvář nebes, jež opustila zemi.
„Kol roku tisícího — doby to, do níž kladli falešní proroci konec světa — pustošil Evropu hlad,
jemuž není příkladu. Všichni jím byli zasaženi. A když dobytek byl zhltán a zvěře nebylo, jedli lidé
kůru stromů a trávu luk. Pak překročila zběsilost hladu normální hranice. Počalo se s vyhrabáváním
mrtvol — spása to všech slabých — a končilo se honem na lidi, což bylo zločinem silných.
Zabíjelo se, aby se mohlo žíti. Osamocení poutníci byli na cestách přepadáváni a pojídáni, děti
byly lákány nabízením ovoce do ústraní a tam zabíjeny. To trvalo tři roky, tři roky dlouhé jako tři staletí,
praví kroniky těch dob.
„Pane pohoršení, udíleči rozkoší zločinu, vládce nádherných hříchů a omamných neřestí, Satane,
jedině tebe vzýváme, náš Bože logický, Bože spravedlivý!
Obdivuhodný legáte klamných úzkostí; ty přijímáš prosby našich slz; zachraňuješ čest rodin,
dávaje potratiti vdovám, jež byly oplozeny, zapomenuvše v rozhodném okamžiku na vše; ty našeptáváš
spěch klamných porodů matkám a tvoje pomoc zabraňuje dětem, zemřevším před zrozením, poznati
úzkost zrání a bolest pádů.
Pomocníku zoufalého chudáka; posilo přemožených, ty jim dáváš sílu k pokrytectví, nevděčnosti
a pýše, aby se mohli ubrániti útokům dětí Boha, boháčů.
Suveréne opovržení; mstiteli pokoření; ty, jenž nedáš usnouti starým nenávistem, ty oplodňuješ
mozek člověka, kterého nespravedlnost drtí.
Naději mužství, tesknoto neplodných lůn, Satane, ty nikdy nežádáš zbytečných důkazů cudných
beder, ty nevelebíš decentnost her lásky a siest, ty jediný přijímáš tělesné prosby a žádosti rodin chudých
a žádostivých.
Původče pěnivých nervos, olověná věži hysterických, zakrvácená nádobo násilníků.
Prosí, abys je vyslyšel, neboť si přejí muka všech, kdož je
milují a slouží jim, a chtějí od tebe slávu, moc a bohatství, od tebe, Krále vyděděnců, Syna, kterého
zapudil nemilosrdný Otec…“
Abychom se ponořili až ke dnu močálů temných a rmutných, chceme-li postřehnouti nejjemnější
z nuancí, jimiž září žluté paprsky slunce. Podle ní je nutno, abychom pocítili odpuzující chuť bahna,
chceme-li doceniti jemnost uzrálých plodů a má-li naše srdce prochvěti touha po radostném, musí nás
nejdříve podlomiti bolest, zanechati své chmurné plačící stopy, a to jenom proto, aby byla v nás cesta,
kudy by se mohla vrátiti žádoucnější a zkrášlená dálkou.
Proto vidíme u jeho oltářů státi všechny, jimž bylo ochutnati trpkost bolesti a smutku své malomoci
v poznání, že všechno je marností, jak praví Písmo. Ti, kdož spolehli se na přísnou logičnost
svého mozku i ve věcech víry a kdož byli s dostatek odvážní, aby přemýšleli, octli se brzo v bludišti,
na jehož konci zazářil náhle On, Satan, jak spásné světlo.
A z toho strašného boje Hmoty a Ducha rodí se sekty
Pane, tvoji věrní sluhové tě na kolenou úpěnlivě prosí, volají k tobě, abys jim uchoval jásot
nádherných zločinů, jež spravedlnost nezná, žádají tě, abys jim pomohl při nenávistných očarováních,
jichž neznámé stopy matou rozum člověka, prosí, abys je vyslyšel, neboť si přejí muka všech, kdož je
milují a slouží jim, a chtějí od tebe slávu, moc a bohatství, od tebe, Krále vyděděnců, Syna, kterého
zapudil nemilosrdný Otec…“
Černá mše není již opravdovým Satanismem. Není již drsnou vzpourou Stvoření proti Stvořiteli,
zločinnou revoltou člověka, šíleného záštím proti Moci božské. Její odporné saturnalie a nepřirozené
orgie jsou pouze sadismem.